Zloba, závist, zášt, strach a svár, ty ať pominou

Události posledních dní mě nutí přemýšlet nad některými lidskými vlastnostmi. Myslím, že sama nemoc je dost velký úděl. Aby to nebylo tak jednoduché, jak již z článků víte, je spousta komplikací léčby, a v mém případě rakovinu komplikuje i třeba prodělaná mrtvička, atd... Prostě mám dojem, že na jednoho člověka až až. Možná se může zdát, že fňukám, ale já to tak nevidím, jen o tom píši, tak jak to je. Někomu ale přesto přijde, že si se mnou osud nepohrál dostatečně a má potřebu mi všechno ještě "osladit".

To, že někteří lidé jsou od přírody zvláštní, nepřejícní, sobečtí, neohleduplní, nelítostní, vím. Několikrát jsem se o tom dostatečně přesvědčila. Třeba, když jsem si jezdila po světě jako "ta namyšlená modelka", co vlastně, dle řečí, vůbec nebyla hezká. Nebo když jsem byla těhotná "Čí to dítě asi bude??", "No jo, to se dalo čekat...", "Patří jí to!", a tak dále. Jo nikdy jsem se necítila jako nějaká sexbomba a vlastně sama jsem nechápala, co na molu dělám a celou dobu se styděla za svůj předkus, který byl pak tak oblíbený. Stejně jsem se vypořádala se všemi těmi pohledy, hnusnými poznámkami a šeptáním mířeným na mé bříško. Později dokonce i na Filípka, a to vlastně nikdy neustalo, jen pak přišla nějaká další senzace a my měli pokoj.

Rakovina je krutá sama o sobě, není potřeba ještě přilévat do ohně. Prošla jsem si očistcem a stále to není procházka růžovou zahradou. Čekala jsem negativní reakce, počítala s různými drby, ale dokud to bylo v nějakých mezích, neřešila jsem. Mám toho v životě za sebou vážně hodně, jak jsem psala, z mého pohledu na jednoho člověka až dost. Jen tak mne něco nerozhodí, ale pár posledních reakcí, anonymů, dopisů všude možně, už je vážně trochu příliš. Vím, že je člověk většinou za dobré skutky potrestán. Taky vím, že když se podá pomocný prst, přijde se o ruku. Hlavně i závist si člověk musí zasloužit...

Blog je moje roční práce, můj deník. Zaznamenávání dobrého, zlého i nejhoršího. Psaní o mých dnech, snech a projektech. Některé se mi podařily přes náročnou léčbu realizovat a ať si říkáte cokoliv, já jsem na ně pyšná.

Jsem ráda, za každé jedno lízátko, které se nám podařilo předat dětem na onkologii. Jsem poctěna každou jednou fotkou, na níž máte nalakované 3 nehty a podpořili jste tak můj projekt #3zazivot. Mé video na FB vidělo 30 tisíc lidí, což není úplně málo a další na instagramu. Na sociálních sítích jste pod #3zazivot přidaly spoustu fotek. Dělali jsme osvětu společně, děkuji.

Byli jste se mnou během chemoterapií, prožívali se mnou operace, čekali jste na výsledky vyšetření. Podporujete mne a dáváte sílu. Nikdy se nezalíbíme všem, někdo má potřebu komentovat a sledovat věci, které se mu nelíbí. Beru, to všechno akceptuji a s pokorou jsem reagovala a odpovídala. Psaní je má terapie, má zpověď, mé pocity, prostě já bez obalu. Zveřejnění byla moje volba a vy jste mi nejednou dodávali energii. Čím je člověk více vidět, tím více to nedá někomu spát. Měla jsem radost, že mohu pomoci a prostřednictvím blogu se s vámi o zážitky dělila. Věděli jste o spotu na MAMMABEER, o projektu Dlouhovlásky a TV NOVA i následné cesty na Kanárské ostrovy. Natáčení videoklipu k písní YOU RAISE ME UP. Schválně to zde zase takhle píši, protože přesně takhle se to začalo stupňovat. Všechna natáčení jsem absolvovala během chemoterapií, často mi nebylo nejlíp. Jen pro připomenutí. Nechtěla jsem se obhajovat, ale není zbytu.

Prostě všechno naráz. Naložila jsem si toho moc a semlelo mě to. Moje trápení a bolístky jsem řekla na hlas. Do té doby jsem o nich věděla jen a já, ale vypuštěním do světa jako by teprve ožily. Efekt utržených uší od tašky s nákupem... Najednou nevíte, co sbírat dřív. Často myslím na Moniku, chybí mi. Teď jsem dostala otázku, co by bylo s Filípkem, kdybych zemřela. Uf, jasně, řeknete si, na to vůbec nemysli, ono to ale bohužel chce mít zadní vrátka a plán. Není to jen kvůli nemoci, ale může mne srazit auto a tohle jsou věci, které by měl mít člověk vyřešené. Nedávno jsme s Fildou měli vážnou debatu o tatínkovi. Musím se přiznat, že jsem se toho hrozně, ale opravdu hrozně celých pět let bála. Nedokázala jsem skoro slovo "táta" před ním vyslovit. Už je ale ve věku, kdy se ptá a na historky o tom, že má tátu zakletého na Černé perle v Karibiku, už je velký. Rozhodla jsem se že jestli nechci hrát před nikým žádné divadlo, měla bych tedy začít právě u něj. Sedli jsme si a já mu vysvětlila, že jsem mu nechtěla ublížit, a proto ty pohádky, že teď už to snad pochopí a že by měl znát pravdu. To, že tatínek nechtěl, aby se narodil, vzal skvěle. Moje obavy byly zbytečné. Mám úžasného pidimuže, s kterým zvládneme všechno.

Emocionální kolotoč, nové začátky a konce, nejasná budoucnost, sociální stránka nemoci, strach, prostě to všechno... A určitě za to můžou i ty hormony, kterými se krmím. A rovnou si jdu vzít, ať zase jako obvykle nezapomenu! Zášť, nespravedlnost a soudy občas neznají mezí... Někteří lidi na mě chrlí blbosti a mně to nedá si občas něco nevzít osobně. Přes veškerou snahu a mé vnitřní sebeškolení mi to občas velkolepě ujede. Zvládla jsem toho už tolik a pak se nechám rozhodit nějakým blbečkem. Uklidňuju se tím, že dokud se o mně mluví, žiju. A to je vlastně to oč tu běží!!! Někdy se sama na sebe zlobím, co vlastně řeším. Oproti rakovině jsou to všechno obrovský prkotiny. Mě už zase otrnulo a tak mi to někdy nedá. Hlavní je být spokojená sama se sebou, vnitřně spokojená a hlavně zdravá. Dělat vše se svým nejčistším svědomím a vědomím a neřešit soudy ostatních. Někdy mě okolnosti donutí chovat se tak, jak nechci a dělat věci, co nechci, ale proč? Proč se nechám? Nechci dělat nic jen na oko, to pak nejsem já...

Není to lehký chtít někomu pomoci, jít s kůží a vlastně svým soukromím na trh. Já jsem se pro to jednou rozhodla, a i když to není občas jednoduché, nenechám toho. Myslím, že je nám tady spolu vzájemně hezky a pár zlých lidí nás nerozdělí, co vy na to? Děkuji za každou hezkou zprávu, jak vám blog pomáhá, dělá mi to velikou radost a to za to stojí. To je ten důvod, proč psát dál. Dala jsem si od zveřejňování pauzu, ale psala dál, tak teď to máte zpětně.

Slibuji, že příště už zase veseleji...