Život za prsa
Po návratu z dovolené mne hned čekala předoperační konzultace. Zase to na mě najednou všechno padlo a možná ještě s větší tíhou po těch krásných dnech v Alpách. Zase zpět mezi svými v čekárnách.
Konzultace proběhla v pořádku, nástup do nemocnice mám tedy 14.8. a 15.8 se rozloučím se svými prsy jednou provždy. Jak už jsem několikrát psala, nic velkého mi příroda nenadělila, ale jsou moje a já si nikdy nějak zvlášť nestěžovala. Možná malinko v období puberty, kdy jsem byla ve škole za tu reklamu na hlad a měla lentilky pod kobercem. Později jsem je brala takové, jaké jsou. Vůbec jsem si neuvědomovala to, hlavně že jsou zdravé. No co už dnes... Náš společný čas, těch téměř 33 let, jsme spolu prožili celkem v míru a poklidu. Vzala jsem je ještě i za hranice a dopřála jim odpočinku. Paní doktorka mi dala nějaké pokyny a 14.8. se prý bude těšit. Zcela upřímně musím říct, že budu ráda, až to bude za mnou, i když se mi tedy samozřejmě vůbec nechce. Komu by se chtělo dobrovolně do nemocnice na docela zásadní operaci. Něco za něco, v mém případě věřím, že život za prsa.
Posledních pár poklidných dní se snažím užívat hlavně s Filípkem. Řeknu vám, že ty prázdniny jsou ale záhul. Trochu odpočinku jsem si dopřála tím, že jsem vytáhla mamku do kina na film Mamma mia. Miluju první díl. Před 8 lety jsem navštívila řecký ostrov Skopelos, kde se film natáčel. Těšila jsem se na pokračování. I druhý díl je famózní, možná ještě lepší, jak ten předešlý. Mne film obrovsky dojal, jak celá zápletka, tak hlavně samotná letní pohoda sálající z plátna. Tekly mi slzy a díky bohu, že je v kině tma, protože já zase řvala. Vlastně, i kdyby tma nebyla, tak co na tom, že mě něco dojme. Možná by to bylo méně pochopitelné, proč brečím u veselých scén, ale právě ty mne dostávaly do úzkých nejvíce. Ty chvíle plné slunce, pohody, moře, cestování. Nic z toho, co teď mít nemůžu, co jsem však měla tak ráda a co mi rakovina vzala. Úplně na mne dýchla ta bezstarostnost, to jednoduché mladí, které aktéři prožívali. Ach, kde jsou ty časy. Zase jsem měla hlavu plnou časových posunů. Toho, jak to od mých 15 let tak strašně rychle uteklo, jak jsem si měla všech možností vážit víc. No to jsou zase ta kdyby a aby. Všechno je tak, jak má být a i když dost často nevíme proč, nezbývá než s pokorou přijmout. A jak se zpívá v jedné ABBA z písniček, vítěz bere všechno... Ať už bojujete s čímkoliv, špatnou náladou, prací, vztahy, strachy, nemocí, pamatujte na to a nic nevzdávejte!!!
Kino mě pěkně rozhodilo, zase jsem tady měla to porovnání mého starého já a mého přítomného já. Chtělo se mi napsat starého silného já, ale teď jsem mnohem silnější. Mé tělo je sice unavené z boje, ale je obrovsky statečné, co už všechno zvládlo a vydrželo. Nikdy jsem ho neměla raději. Rakovinovým uvědoměním se mu to snažím vracet. Víc než kdy jindy přemýšlím o tom, co jím, jak dlouho spím, jak mu naslouchám. Nic není extrémní, abyste si nemysleli, dopřávám mu jen to, co má rádo a co si zaslouží a hlavně co může. To mě taky přivedlo na trochu bláznivý nápad, že když je před námi víkend, tak co ještě někam utéct. Doma tuto šílenost podpořili a my plánovali zase cestu zpět do Alp.