Vyhlášení MAMAblog roku

Poslední dny se mi zase dějí samé zvláštní věci...

Včera jsem ráno začala onkologií a injekcí Zoladexu. Zůstala jsem v Praze, byla jsem pozvaná na vyhlášení mamablogu roku. Ubytování jsem si zabookovala ve Strašnicích. V 16h jsem se vypravila autobusem z Florence směr ubytování. Adresu jsem dala do navigace a když jsem dorazila do cíle, málem mě trefilo. Přede mnou stála rozpadlá ubytovna, s hadrama v okně a pánem ve vytahaném děravém prádlem u vchodu. Neodvážila jsem se přiblížit, natož si představit, že bych tady měla strávit noc. Volala jsem tedy domů, že je změna plánu a dorazím. Celé vyhlášení a setkání s ostatními jsem odpískala. Nasedla na autobus a nedalo mi to, se podívat na moji předem zaplacenou rezervaci. podle fotek prostě úplně něco jiného, než to, co jsem viděla na mnou zadané adrese. Nedalo mi to v půli cesty nevystoupit a zajet se tedy ještě jednou podívat, na hotel. Tentokrát se mi podařilo najít opravdu hotel, který tam samozřejmě stál i před tím ale já přehlídla 15 patrový kolos a šla na ubytovnu.

Zdárně jsem se po skoro dvou hodinách ubytovala a vydala na cestu do Holešovic, kde už začal program. Opět jsem zadala adresu do navigace, ať jdu na jisto. Celkem rychle se mi podařilo se přemístit a už jsem jen hledala, kde že je ten konkrétní objekt. Kontroluji údaje na pozvánce a zjišťuji, že místo Přívozní mám ve vyhledávači Přístavní. Uf naštěstí to je od sebe 15 minut chůze. Baterka na telefonu začne vysílat signál, že má jen 20% do vybití. Bezva, to budu mít akorát, tak pro jistotu zapnu ještě polohové služby, ať vím přesně. Musím být už přeci někde blízko, ale asi jdu na opačnou stranu ulice, tak otočka a motám se motám a hups telefon se vypnul a já jsem bez nápovědy. Únavou už sotva pletu nohama ale to dám. Chvilku zvažuju, zda si nesednu na obrubník a nesložím si v těch 40 stupňů hlavu do klína, ale vydávám se hledat dál. Na protějším chodníku jsem objevila bloudící páreček s mapou, tak mě napadlo, že hledají stejný cíl. Museli si všimnout, že je desem minut pronásleduji. Na rozcestí se objevila usmívající se partička, kterou jsem poprosila o pomoc. Nevěděli, kde můj cíl je, ale měli nabité telefony a cestu mi poradili.

V 18:40 tedy s dostatečným zpožděním, celá splavená vcházím do cílové budovy.

Poznala jsem pár známých instagramových tváří, odešla fotokoutky a byla moc ráda, za všechna milá setkání. Nejsem žádná blogerka, jen si píšu takové ty mé zážitky, prožitky a sdílím je s vámi. Nečekala jsem žádnou cenu a jsem ráda, že si jej odnesli, ti co blogem žijí. Nejvíce mě potěšilo, když mě pár blogerek přišlo pozdravit a popřát zdraví a štěstí. To je nejvíc, děkuji za tato seznámení. Je fajn poznat lidi, o kterých víte, co snídají, co mají jaký den na sobě, jak si užívají s dětmi a celkově sdílí svůj život. Osobní setkání jsou nenahraditelná. Vybíráme si, koho budeme na sítích sledovat a stejně tak, máme volbu, na koho si chceme udělat čas. Která setkání a sledování nás inspirují, motivují a obohacují.

Volba je jen na nás....