Vítáme maminku

Je zase úterý. Po týdnu, kdy jsem do nemocnice nastoupila, jsem ji zase opustila. Ráno mě paní doktorka Hromádková vyšetřila, poučila a dala svolení k odchodu. Tak mě to celé dojalo, že jsem si s ní poplakala. Tam vezměte si, kolik takový doktor má pacientů, ale kolik mám já doktorů. Konkrétně tohle je operace, na kterou jdete jednou za život a práce paní doktorky je opravdu špičková. Její práci na sobě budu mít navždy, jsem jí vděčná za takový výsledek.

Po propuštění, jsem teprve zjistila, jak náročná bude cesta domu. On je rozdíl udělat pár kroků po oddělení nebo si muset sednout do auta. Záhy jsem zjistila, že dveře sama nezavřu, pás si nepřipoutám. Pás, no jo pás, fakt musím mít pás přes prsa?!!! Nemusím asi popisovat cestu po rozkopané Praze a naprosto komfortní D1. Byl to pro mě očistec. Já si v nemocnici řekla, že vykročím pravou. Všechno, co bylo, nechám v nemocnici a budu se snažit jít už jen dopředu. Není to tak lehké jak si člověk mnohdy myslí. Sledovala jsem míjející cestu a v tom z rádia slyším Boba Dylana Like a Rolling Stones. Začnu se usmívat a najednou v tom textu vidím jakousi spojitost. Dylan se mě opakovaně ptá, jak se cítím? Po celý rok se na mě vlastně valí pořád nějaké kameny. 

Doma na mne čekalo krásné, dojemné překvapení v podobě velikého transparentu "VÍTÁME MAMINKU" a schovaný Filípek s kyticí růží a pozor, s prstýnkem. Mám toho nejúžasnějšího syna. Myslím, že jednou dívky ocení, že ví, jak ženě udělat radost. Je to můj malý gentleman. Malováním transparentu strávil několik hodin a vymaloval spoustu fixek a pastelek. Tím bych Vám, všem co mu posíláte omalovánky pastelky a podobně, chtěla moc poděkovat. Teď ho baví být kreativní.

"Domov je tam, kde Tě vítají, když vstoupíš." z knihy Vyhnání Gerty Schnirch