Veď mě dál cesto má…

Zase jsem nemohla po chemoterapii spát a přitom bych to všechno tak ráda zaspala. Prostě mám asi raději koukat do tmy a přemýšlet. Hlavu musím mít velikou asi jako školní tělocvičnu, aby se tam všichni a všechno vešlo. Tahle tělocvična má takovou funkci muzea či knihovny. Vždycky si nějaký exponát vyberu a zase ho vrátím. Vlastně jsem si opět vzpomněla na mého oblíbeného Harryho Pottera a Brumbálovu myslánku. Podobně mi to funguje v hlavě. Vracím se na základní školu, na dovolené, na prázdniny, do světa, jen s tím rozdílem, že ne tak reálně jako v Harrym. Díky synáčkovi mám teď všechny díly pořád dokola. Tahle moje tělocvična je pro mne dobrá forma relaxace, i proto mám tak ráda tištěné fotky. Kdykoliv si je můžete prohlídnout a hlavně osahat, přivonět (ne to dělám s knížkami). Počítače jsou fajn, ale upřímně, vždycky se mi fotky někam zatoulaly a ani mne prohlížení tak nebaví. Vždycky jsem říkala, že kdyby hořelo, beru Fildu a fotky, ty už vám nikdo nevrátí. Mé vzpomínky z cest uchovávám pomocí fotoknížek. A ty teď mám v posteli a listuji. Najednou jsem zpět na cestách. Ani nedokážu popsat, jak moc mi to chybí. Na památky a kulturu jezdím vesměs sama, mám to nejraději. Udělám si program a vidím a poznám, co chci. Nemusím se nikomu přizpůsobovat. Zřejmě to je asi i tím, že jsem i dříve na cestách byla několik měsíců sama a měla jen spolubydlící z celého světa. Hrozně ráda na éru modelingu vzpomínám, otevřel mi svět, dal spoustu kamarádů, které mám do dnes, naučil samostatnosti a lásce k ostatním zemím a kulturám, ale to by taky bylo na déle. Mám ještě další tři druhy cest: dámská jízda, s Filípkem a čundr. Mám dva parťáky na čundry a to je můj taťka a Rosťa. 

O Rosťovi vám musím napsat víc. Je to obdivuhodná osoba. Má neskutečnou paměť a to ne jen tak, že si pamatuje, co bylo před dvaceti lety a tak. Ale že si  třeba po pěti letech v Německu na silnici vybaví odbočku, kde jsme kdysi jeli a ptá se, jestli si vzpomínáme, že támhle za rohem je odpočívadlo a tam jste tehdy stáli. Pro mě něco nepochopitelného. Je to největší hudební expert na rockovou a tu tvrdší hudbu jakého znám. To že zná většinu skupin je jasné, ale zná i názvy alb a datum vydaní, členy, písně... Je to machr. Dokáže se taky ale pěkně rozvášnit, když slyší nějaký popíček, což je naprosto super. Stojí si vždycky za svým, to už se dneska taky jen tak nevidí. Má své zásady, pravdu, čestnost, laskavost, přátele - pro ty by se rozkrájel a je pro každou špatnost. Rosťa mě zná od mala, je to takový můj strejda, rodinný přítel a teď už dvojnásobný děda. Táty nejvíc nejlepší kámoš Rosťa. Tenhle Rosťa je nejlepší společník na cesty, miluje Řecko a hlavně přírodu. Kromě několika řeckých ostrovů jsem s ním byla po ČR, Německu a letos ve Švýcarsku. Objevili jsme koníček ferraty. Letos pánové poprvé svolili a vzali mne na pánský čundr. Udělali mi hroznou radost. Dlouho jsem je přemlouvala, ale nikdy to neprošlo, ženský prostě nejedou. Letos to odůvodnili tím, že nejsem ženská, což mi udělali ještě větší radost. Je to od nich něco jako pochvala. Ještě větší radost jsem měla po návratu, protože jsem obstála a už se mnou počítá na příště. Nebylo to lehké si tohle postavení vybojovat. Týden spaní pod stanem v horách v 1800 m. n. m., kde byla v noci pěkná kosa. Ta rána u řeky se zasněženými vrcholky třítisícovek za to ale stála. Fyzicky bylo ferratování taky pěkně náročné, ale ten pocit zdolaného vrcholu se popsat nedá. Stejně tak nemůžu popsat ani ta slova, která jsem používala občas při lezení, nebo na co jsem dané ferraty přejmenovala. Byla to má poslední cesta a byl to nezapomenutelný týden. Díky za něj! Celé mé jednotlivé prožitky, zážitky, postřehy by byly na samostatné články. Táta s Rosťou mě během nemoci povzbuzují, posílají odkazy a plánují další cesty. No už aby to bylo. Vím, že to nebude hned a dostat se zpět do formy taky zabere čas, ale ta vyhlídka toho že to prostě bude, je teď naprosto uspokojující. Teď cestuji prstem po mapě a díky vzpomínkám, fotkám, časopisům, knížkám a pohledům - to je další věc, kterou s Filípkem sbíráme.  

Takže pokud by nám někdo chtěl udělat radost, napište si o adresu a bude rádi za pozdravy odkudkoliv. 

Člověk by měl poznávat historii, místa, různé tradice, přírodu. Fildu od malička ke kočovnému životu vedu. Procestovali jsme toho spolu už opravdu hodně. Máme rádi zámky, hrady, hory, lesy. Zkoušeli jsme probudit blanické rytíře, ale nepodařilo se. Ještě asi bude hůř. Doufám, že tento základ mu postačí do budoucna a bude chtít pak sám poznávat jiné země. Určitě mi dáte za pravdu, že cestováním se člověk hodně naučí a odnese si sebou do života. Mnohdy se setkávám s názory, že je to penězích a s tím teda nesouhlasím. Když pojedete za humna klidně vlakem, postavíte u lesa stan, tak to přeci není o penězích. Vy i děti si užijete spoustu nezapomenutelných zážitků, budete v přírodě a v dospělosti budou vyprávět svým dětem. Občas je to opravdu jen o tom CHTÍT!!!

Dnes si poslechněte tuto písničku a věřím, že se vám bude chtít hned někam do neznáma odjet. Iggy Pop - The Passenger.

Přidám ještě jednu a není náhoda, že vybírám píseň Tom Petty - Learning to fly, protože někdy je prostě čas vyrazit-vyletět dál a nechat všechno za zády. Vstříc do světa, s hlavou vztyčenou, ať už při těžkých životních chvílích nebo prostě jenom načerpat síly do přírody v rámci víkendového výletu!