Vděčná holá hlava

Musím přiznat, že je trochu nezvyk ta holá hlava. Sice se pohybuju jen po čekárnách doktorů, ale i tak. Téměř nikam jinam se nedostanu a když jo, tak o to větší radost mám. Tak jako na obědě s přáteli (Zuzka a Jirka). Bylo to poprvé, co jsem byla veřejně venku bez vlasů. Spoustu z vás tam i potkala, což bylo moc fajn. Ten pocit, že si automaticky při vstupu do místnosti chcete ze slušnosti sundat čepici... Aha moment, já nemám čepici tak jako tomu bylo dřív. Pak jsem si to uvědomila a hostům restaurace uštědřila ten pohled na můj nejnovější sestřih. Nějak mne to netrápí, že vlasy nemám a vlastně jsem čekala, že to bude horší. První dny jsem si připadala jako nahá. V zrcadle to bude ještě chvilku trvat, abych si nepřipadala jako oloupaný brambor. Jinak je to velmi praktické, jen poněkud chladné. V čepici i spím. Rodičům jsem náležitě poděkovala, že mě jako miminko pravidelně otáčeli ze strany na stranu a já tak nemám šišatou hlavu, kupodivu je celkem pravidelná. Filípek už si taky zvykl a na otázku, kdo je na světě nejkrásnější pořád odpovídá správně, že maminka. Miláček! No, zastávám heslo, že co se v mládí naučíš... Při hraní s legem už se tak moc nerozčiluju, že těm panáčkům nedrží ty jejich lego vlasy. Vidím v tom sama sebe. S Fildou taky často říkáme, že jsem jako lego panáček a prostě mi ty vlasy nedržely.

Je skvělé, že dobří lidé se ještě stále najdou. V minulém článku jsem se zmínila, že zahajuji sbírku pokrývek na hlavu... Monča s Jíťou se toho chytly a udělaly z mé soukromé sbírky veřejnou. Neskutečně mne dojala děvčátka. Vážně! Děkuji jim za nápad a za organizaci. Vám ostatním především za to, že chcete jakýmkoliv způsobem pomoci. Píšete mi krásné povzbuzující zprávy, komentáře. Všechny čtu a věřte, že pomáhají. Je vás opravdu hodně, známí, přátelé i vy, co mne osobně vůbec neznáte. Děkuji za váš čas a energii. Možná se pořád opakuji, ale myslím, že v dnešní době slov jako je DĚKUJI a PROSÍM není nikdy dost.

Takže Vám všem veliké DÍKY za to, že jste s námi a že na nás myslíte. 

Blog vznikl hlavně pro můj duševní klid a jakási zpovědnice a způsob, jak se s tím vším poprat. Bojuju sice s rakovinou, ale rakovina je ve mně a tak je to boj vlastně sama se sebou. A to doslova! Ukázalo se, že mnohým z vás blog pomáhá odkrýt tvář rakoviny, přiblížit jí z blízka, některým připomene jejich vlastní boj. Některým boj, který prožili se svými blízkými, některým úplně něco neznámého, někomu přiblíží mě, někdo mě prostřednictvím blogu pozná, někdo čte se záští a zlobou, i to ponechám na vás. Pokud se opravdu najdou lidi, kteří myslí, že se rakovinou a sbírkami potřebuji zviditelnit, přeji mu hlavně hodně zdraví. Kdo s čím zachází, s tím taky schází... Každý z vás má nějaký důvod, proč blog otevřel a čte. Za váš čas velmi děkuji. Je to tak trochu jako být s vámi třeba na kávě a vést monolog a vy mne prostě necháte jen vykecat. Když budete mít chvilku, sedněte a pusťte si písničku Too many friends od Placebo, prosím.

Díky i za každou vaši reakci a nebojte se posílat dál i připomínky. Budu ráda, když dotazů bude více. Vždycky se snažím na ně potom v článcích odpovědět.

Prostě DÍKY vám dobrým i zlým, že jste... Je to jing a jang a bez zla se nerozpozná dobro.