V nemocném těle, nemocná JÁ

Spolu s tělem, co onemocní rakovinou, onemocníte i VY. Tím myslím, pocity, sebevědomí, dovednosti, myšlenky, schopnosti, obavy, předsudky, komunikace... Všechno, co z vás dělá právě vás, tu jedinečnou osobnost. Dalo by se to určitě shrnout do jednoho slova psychika, ale já to slovo nemám ráda. Budu tedy místo něj používat moje "JÁ". 

Všude slyšíte, čtete, dostáváte rady, jak právě tohle JÁ je v boji to nejdůležitější. Mám být přece hlavně v klidu, vyrovnaná, nic nevzdávat, pak půjde všechno samo a rakovina zmizí. Spolupráce s JÁ je určitě důležitá, ale nemyslím, že by léčila sama o sobě. Víte, ono hodně upřímně, řeči okolí o JÁ jsou spíše úsměvné, než motivující. Trochu mi to přijde jako bych teď začala třeba dělat přednášky studentům o štěpení jádra, o kterém vím úplný kulový, ale někde bych narychlo nějaké informace schrastila. Výsledek by byl stejný. Jasně, mě se to teď kecá a možná i vypadám jako hroznej nevděčník. Nebo někdo, kdo neví, co chce. Někdo, kdo si neváží podpory atd. Tak to rozhodně není! Jen se spíš snažím ukázat druhou stránku. Každé zprávy a reakce si moc vážím a děkuji, že jste se mnou.

Víte, on najednou člověk nepoznává sám sebe. Je na sebe nazlobenej za to, že nemůže dělat běžné činnosti, na který je zvyklý. Třeba si jen tak někam zajet, když chcete, potřebujete. No řízení auta nehrozí, takže jste plně odkázána na pomoc bližních. Naopak zase pocit, že všem okolo akorát přiděláváte další práci, ale sami si jí neuděláte. Po pokojích se motám jako ten sníh, co vidím poletovat za oknem. Tlak mám okolo 79/55, a neustálá únava. S tím souvisí další úder na JÁ. Filípek chce jít s mamkou ven stavět sněhuláka, lyžovat, hrát si. Tohle všechno s ním udělá rád někdo jiný, ale on prostě vnímá, že já nefunguju. Mé JÁ to ale vnímá ještě víc, přepadá mě lítost. Nemůžu tady pro něj být, tak jak je potřeba a jsem zvyklá. Všechno tak rychle utíká, nedávno se narodil a už je mu pět. Jak dlouho mě ještě bude potřebovat? Jak dlouho si ještě bude chtít hrát? Jak dlouho ještě bude chodit s tím "Mamko,..." Ten čas, co nám teď rakovina bere, už nevrátí. 

To jsou všechno údery na JÁ. Hlavně nic z myšlenek nezastavíte. Pomalu sledujete, jak to dítě přijme a už se ani nechodí ptát, zda to či ono a jde rovnou jinam. No jasné, zase je mi to líto. Zase myšlenky typu "Už si zvykl. Nepotřebuje mě. Jsem na druhé koleji.". Někde uvnitř samozřejmě vím, že já jsem MÁMÁ i TÁTÁ, a on to ví!!! Strach o budoucnost, co práce, co bydlení, co bude... Prostě pořád něco. To, že v zrcadle je najednou během pár měsíců úplně cizí osoba, už si zvykám. Stejně tak se mi vzdaluje i jakýkoliv pocit plnohodnotné ženské. To vůbec neřeším prsa. Celkově pocit sebevědomí, chuť se hezky voháknout, aspoň trochu namalovat a ty ostatní ženský věci, mi nic neříkají. Vím, že to zase přijde, ale přijde i to ostatní? Únava, nevyspání, náladovost, strach a to všechno ostatní dělá své. Někdo se mě zeptá, jak se cítím a já se cítím hrozně provinile, když chci říct pravdu. 

Cítím se na prd, není mi dobře, motám se, jsem unavená a nejsem to já!!! 

No psát pořád všem, že mi není fajn, už je trapný a připadám si jako blázen a hypochondr. Tak zvažuju, co vlastně psát... Předstírat a dělat zase tu silnou a nad věcí, nebo napsat jak to je? Někomu můžu, někdo to nebere, někdo srovnává (sousedka ale byla druhý den po chemoterapii v pořádku...). Všechny tyhle reakce jsou v pořádku. Je to nové i pro vás i pro mne. Já jen nevím, co je správné a vlastně vůbec nevím, proč to řeším. Správné je přeci to, co cítím. Kde jsou psaná nějaká pravidla, na to jak mi má být? Kde je nějaká tabulka kam se vlezu nebo naopak? Kde je nějaký soudce? Být sama sebou a to, zda to někdo vezme nebo ne, by mi mělo být fuk. Měla bych se přestat ohlížet a přizpůsobovat. Jednou by to prostě taky mohlo být podle mě a já bych u sebe měla být na prvním místě, jen se to musím naučit. Paní Marcela mi psala v mailu, že rok 2018 prostě bude stát za prd, ale pak už bude líp. Marcelko, myslím na Vás a beru Vás za slovo!!!

Je to zvláštní, jak si člověk až díky nemoci spoustu věcí uvědomí. Většinu víme, ale bereme jako samozřejmost - mám skvělou a zdravou rodinu, toho nejlepšího syna, opravdové přátele... Teď vím, kdo je opravdový přítel a kdo si na mě ani nevzpomene. Mám čas sama na sebe a připomenout si moje sny. Vím, že jednou už nebudu nic odkládat na někdy. Podívám se na místa, kam jsem chtěla i tam, kde už jsem byla. Možná se konečně i naučím italsky, jak jsem vždycky chtěla. Budu se více vídat s lidmi, kteří si můj čas zaslouží víc, než tabulka v počítači. Naopak se nebudu vídat s lidmi, kteří vždy mluví jen o sobě, neustále si na něco stěžují a nikdy se nezeptají, jak se mám já (a když někdy přece, tak ale oni jsou na tom přece vždycky ve všem hůř nebo líp) . Najdu si čas na knížky, na smích, zábavu, tancování. Aspoň občas nebudu v křeči, že začíná pršet, ale v klidu na sebe nechám padat kapky (vždyť jsem to jako malá holka měla tak ráda, běhat bosá v dešti). Budu si dopřávat delší sprchy a tam si zpívat. Nebudu pořád někam spěchat, protože není kam. Nic se neuspěchá a dobré i zlé vás jednou stejně dožene, pokud má... Teď je pro mě důležité mít se na co těšit.