Rozmarný květen

Už jsem určitě psala jak moc mám tohle období ráda. Každý měsíc má něco do sebe a svým způsobem je mám ráda všechny. Dokonce i listopad, kdy není ani teplo ani zima, ale já mám narozeniny. O tom ale teď psát nechci, to až jindy. Květen je prostě voňavý barevný měsíc a s ním začíná tolik oblíbené letní období. Sluníčko, zahrádky, grilovačky, procházky, sezení na trávě, sukní a kraťasů. Prostě všechno, co se mne letos netýká.

Kvetoucí kaštany mi vždycky připomenou maturity. Pro studenty spoustu stresu, ale nikdy nezapomenu na tu neskutečnou úlevu, když jsem zkoušku z dospělosti udělala. Spadl ze mě obří balvan a já měla najednou pocit, že mi celý svět leží u nohou a můžu všechno. Ta nepopsatelná svoboda, mohla jsem dělat cokoliv mě napadlo. Jet kamkoliv jsem chtěla. Podmínka a slib rodičům, že odmaturuji, byl splněn a já se cítila najednou dospělejší. Paradoxně kvůli maturitě jsem se vrátila ze světa, do kterého už jsem se pak nikdy, kromě dovolených, nevrátila. Ten pocit a vůni nových zítřků si úplně vybavuji. To je ten pocit, který mi teď chybí. Někde ve mně je, někde spí, snad už to není jen legenda. Legenda o bájných blanických rytířích, kteří spí v hoře a mají se vzbudit, až bude naší zemi nejhůř. Nebo třeba mi ještě nebylo nejhůř? Třeba se pocit dostaví, až se mi něco povede stejně jako maturita? Nepovedlo se mi snad přečkat období chemoterapií? Tohle asi ještě pořád není TEN nový začátek, na ten si ještě chvilku počkám... Léto sice nebude podle mých představ, budu ještě dál zavřená doma jako upír v kobce, ale stejně budete všichni jen nadávat na to ukrutný vedro, koupat se, jezdit po dovolených, no kdo by o to stál ;)

Květen začal moc hezky svatbou a přehlídkou. Pokračoval koncertem a výletem do Prahy. Však tenhle způsob konce letošního května (neštovice) zdá se mi poněkud nešťastný....

V červnu mě čeká spousta velkých věcí, věřím, že všechno dobře dopadne. Všechno vyjde a to bude světlo na konci tunelu.

PS: Až budete opravdu nadávat na vedro, vzpomeňte si na mě a třeba vás to přejde.

Hned co jsem se zbavila pupínků z neštovic, vrátila jsem se zpět do čekáren. Každý den v týdnu jsem jezdila do Prahy řešit, co dál. Kdy, kde a hlavně jak bude operovaná. Verze byly různé, mne docela dost tlačí čas, ale nakonec jsem vybrala střední cestu a všechno naráz. Takže v srpnu. Mám tak trochu času se "připravit". Vedra mi dávají zabrat, jsem unavená, oteklá s návaly. Snažím se vyhýbat sluníčku a ven chodím na zahradu až navečer.