Podzimní poselství

Podzim je voňavý, barevný a letos prostě tak nějak ještě hezčí. Prošla jsem si takovou zvláštní osobní proměnou, doslala druhou šanci. Abych začala úplně od začátku, vezmu vás zpátky na podzim roku 2016.

Jedno sychravé ráno, při cestě do práce někde na objížďce ve znojemských lesích jsem potkala srnce. Srnec střed s autem nepřežil a já měla pochroumanou páteř a kyčle.

Musela jsem zůstat dva měsíce doma a řeknu vám, že mezi těmi čtyřmi stěnami se člověk sám o sobě dozví věcí. Přemýšlela jsem o tom, co všechno se mohlo při bouračce stát. Uvědomila si, že se mi někde po mé životní cestě vytratila část mne samé. Srnec mi otevřel oči, byla to jakási stopka. Přestala jsem se tolik honit, našla si čas sama na sebe, brala práci jako práci a ne jako poslání.

Začaly se dít věci, já zase začala cestovat. Tolik mi to chybělo, srnec byl impulz. Lyžovala jsem na horách v Itálii, na jaře konečně vyrazila sama do vysněného Říma. Dlužím vám jednu historku... K 30. narozeninám jsem od rodiny dostala letenku a ubytování v Římě. Narozeniny mám v listopadu a cesta měla být na jaře. Pracně jsem si zařídila dovolenou, neuvěřitelně se těšila. Den D při hledání podrobností na letišti jsem nikde svůj let neviděla... Později jsem se dozvěděla, že byl posunutý o 6 hodin dříve a tudíž letadlo odletělo beze mě... Žádný další rozumný let se do věčného města nekonal. Filípek udivený, že jsem plná zklamání tak brzy zpět. Tenkrát jsem se hrozně zlobila na celý svět, říkala si proč zase já. Po několika letech jsem totiž měla být zase TA svobodná holka, co se bude toulat cizím městem s krosnou na zádech. Dnes už vím, že to nebyl ten správný čas a že všechny cesty sice vedou do Říma, ale já to vzala oklikou.

Takže si asi dovedete představit, co se ve mně odehrávalo, když tentokrát letadlo dosedlo na italskou půdu. Mých 48 hodin v Římě, jen já a město. 50km v nohách, všechny ty notoricky známé památky. Ta vůně ulic. Ta svítání, kdy se všechno probouzelo. Nepopsatelný Vatikán a moje ranní káva na vrcholku Svatopetrské katedrály. To jsou ty momenty, kdy se vám plní sny a vy to vnímáte každou částí těla a přece si říkáte, jestli se to vážně děje.

Nic nám nespadne do klína jen tak. Všechno je tak trochu, něco za něco. Za spoustu hodin prosezených v autobuse jsem viděla jarní Amsterdam a tulipánový park Keukenhof . Jsem takový bohém, který má ze všeho nejraději zážitky. Nedávno jsem přemýšlela nad tím, na co lidi vzpomínají, když jim někdo blízký zemře. Určitě především na ty hezké společné chvíle, na zážitky...

Léto 2017 bylo neuvěřitelné, stihli jsme toho opravdu spoustu. Koupat se na hippies pláži, čundrovat po ČR, tančit na fesťácích, pozorovat hvězdy a poslouchat šumění moře. Léto uteklo, já byla šťastná, že je všechno tak, jak má a balila si krosnu, včetně věcí na lezení, do Švýcarských Alp.

Dnes se při vzpomínce usmívám, je neuvěřitelné, jak vlastně některé věci tušíme dopředu. Čundr se mi křížil s kamarádky svatbou. Dlouho jsem se rozhodovala, vyhrál týden v horách s tátou. Někde uvnitř jsem měla pocit, že tam prostě musím, znáte to? ten vnitřní hlas.. Holkám jsem se omlouvala se slovy, že nechci jednou litovat, že jsem nejela a chci si to s tátou užít. Holky mi tehdy odpověděly, že ale přeci můžu jet kdykoliv jindy, že táta je zdravý, ale svatba je jen jednou. Týden jsme si s tátou a kamarádem Rosťou neskutečně užili. Já si posunula své hranice zase o trochu (vlastně pěkný kus) dál. Byla jsem plná adrenalinu ze zdolaných ferrat, fascinovaná ranní vyhlídkou ze stanu na zasněžený vrcholek hory a zároveň zocelená ze spacáku v 1600 m. Uvědomovala si, jak jsem šťastná, že jsem naplnila svoje sny a kolik míst jsem v letošním roce viděla a co všechno se nám podařilo s Filípkem zažít.

Po příjezdu z hor jsem si nahmatala bulku...

Zvláštní? Náhoda? Nechám na vás. Každopádně mě setkání se srncem posunulo dál nebo možná spíše zpět ke mně samotné. Otevřelo mi oči, že se pořád někam honím a nemám čas na své koníčky. Dnes vím, že to byl výhružný ukazováček a dělal tytyty... Zřejmě to pořád bylo málo, já byla i nadále v jednom kole. Měli jsme své víkendy a cesty, ale byla tady práce, domácnost, péče o malého. My ženy přece musíme vždycky všechno stíhat, mít všechno hotové protože si myslíme, že to je náš úděl a že se to od nás čeká... Ženy, kdo to čeká??? Myslím, že hlavně my sami od sebe. Máme pocit, že bychom byly míň mámy, míň partnerky, manželky, kdybychom si řekly o pomoc a jednou něco nestihly. Ono se nic nestane. Ze dne na den jsem musela nechat práce a myslíte, že se něco stalo? Myslíte, že se něco stalo, když jsem všeho nechala a musela začít řešit svoje zdraví, spíš tedy život na vlásku? Ne, svět se nezastavil. Celou tu dobu někde vzadu za tím vším bylo mé já a nitro. Ignorování všech těch signálů. Únava a nedostatek spánku, to u mě bylo na denním pořádku. Hlavně aby všichni okolo byly happy jak dva grepy a na mě nezáleželo.

Omyl, tělo i duch volal o pomoc a já si jela dál to své.  V nemocném těle, nemocný duch. Srnec mi oči otevřel, ale ještě to nebylo ono. Tehdy jsem si připomněla pro mne důležité hodnoty, ale zapomněla na to nejvíc, na zdraví. Zdraví jsem si přála pro všechny okolo sebe, ale své brala jako automatickou věc. Jsem přece mladá, sportuji a rakovina se mě netýká. Dnes zpětně vidím všechny ty vykřičníky, ty připomínky a výstrahy, které jsem nevnímala.

Chtěla jsem vám tím jen říct, že mě nestačil srnec, ale až rakovina, k tomu abych přehodnotila opravdu úplně všechno. Hlavně však , vztah sama k sobě....

Hezký podzim.