Plakalo i nebe

Poslední dva týdny byly obrovsky smutné. Pořád jsme však všichni věřili v zázrak. Ten se nestal, Monička svůj boj prohrála. Obrovsky mne to zasáhlo a nebylo dne, kdy bych neplakala při vzpomínce na ní. Byla ten největší hrdina, kterého jsem mohla poznat. Krásná, mladá, inteligentní, upřímná a vtipná maminka dvouletého synka. Osud je někdy neskutečně krutý. Přes to, že bojovala, pomáhala nám všem okolo. Všechny nás nabíjela svým osobitým přístupem a dodávala energii. Vždycky, když jsem přijela domů po naší schůzce, byla jsem obrovsky nad věcí, plná síly a tak nějak si říkala, že o nic nejde. Monča mi obrovsky pomohla, doporučila mi lékaře a otevřela mi v mnoha věcech oči. Nevím, co mě zachránilo víc. Nikdy na ní nezapomenu a musím říct, že není dne, kdy bych na ní nemyslela. Často si říkám: ale ona by mi na to řekla to a to. Když jsem doma zase jeden den plakala a bylo mi smutno, že už jí nikdy nebudu moct napsat, tak mi taťka řekl, že proč bych nemohla...  A vlastně ano, proč bych Ti Moni nemohla napsat i teď.

Slibuji, že když budu potřebovat poradit, vědět jak se máš a prostě jen tak napsat, napíšu. Budu Ti psát i přes to, že ty už mi nikdy neodpovíš. Všichni jsme věděli, že to přijde, ale nikdo jsme na to stejně nebyl připravený a ne takhle rychle.

Vyzvedla jsem kytku na poslední rozloučení, dala jí vedle sebe do auta a v tu chvíli jsem se rozplakala. Brečela jsem v autě dlouho, nemohla to zastavit. Na místě, kde jsi sedávala TY, když jsme spolu jezdili po městě, byla smuteční kytka. Pohřeb byl tak smutný, že plakalo i nebe.

Děkuji za všechno, uvidíme se později ... Jo a měla jsi pravdu.