PICCkové eso a není třeba se zúčastnit ale vyhrát!

Cesta do Prahy byla zvláštní, v protisměru hořelo auto a o pár kilometrů dál byl vysypaný kamion s kuřaty. Hned jsem si vzpomněla na mého bývalého šéfa a dnes výborného kamaráda Davida. On mi totiž nevěřil, že po cestě na poradu byl vybouraný kamion s prasaty a proto jedu pozdě. Často na to vzpomínáme. Jinak jsme dojeli včas. Čekal mne krátký zákrok, zavedení periferního centrálního žilního katetru neboli peripherally inserted central catheter - PICC. Dopředu jsem si raději nic nezjišťovala. Bude to rychle, dají to pod kůži a bude. Jejím účelem je především ochránit žíly při chemoterapii, jelikož když jsou drogy pouštěny do těla přímo vpichem do žíly, žíla se rychle ničí a chemoterapie může v případě některých druhů drog více bolet, praskat a není pak kam píchat. Katetr zůstává v paži po celou dobu léčby, takže klidně rok...

Na sál jsem šla něco po 8. Upřímně jsem teda ani nevěděla, že se to bude dělat na sále. Někdy je opravdu lepší dopředu nevědět. Když jsem tam ležela vydezinfikovaná, všude okolo ty zelené hadry, tak mi začalo být trochu divné, proč mě sestřička měří od ruky k hrudníku. Pak tam pořád s doktorkou něco počítaly. No tak nechám to na nich, přece ví, co dělají. Klasika, teď to trochu štípne... Ruka opíchaná, umrtvená. Skalpel... A nějak mi to došlo, že těch 48 cm, o kterých se pořád baví, chtějí nacpat do té mé žíly. No fakt že jo! Tak proto to přeměřování. Tenhle kus duté hadice, co vypadá jako drát, mi teď pěchujou žílou. Tak aspoň že vím, že ta žíla, na kterou koukají sonem, se jmenuje Basilika. Takové monumentální jméno má ta moje krevní hadice. Vybavuju si mojí oblíbenou basiliku sv. Petra ve Vatikánu a ten nádherný pohled z úplného vršku, který jsem si tak zamilovala. Jsem ponořená ve svých vzpomínkách a unikají mi komplikace. Slovům "zamotané, skřípnuté, nejde, jinde, tak co teď atd." nevěnuju pozornost do doby, než mě cosi píchne u krku. "Je to dobrý máme hotovo. Tady máte led, ať to nekrvácí a skočte si na rentgen." Poslouchám a jdu o pár pater níž, nechám si ozářit hruď a zase se vracím, teď už jen na převaz. Na sále je už někdo jiný, je ale mnohem rychleji venku než já. Dozvídám se, že tzv. PICC je na jiném místě než by měl, tedy v krku místo v hrudníku vedle srdce, takže znova a lépe. Celý proces včetně rentgenu se opakuje ještě 2x. Opravdu nic příjemného to nebylo. Když se konečně všechno povedlo, mohla jsem spolu se svou novou sci-fi rukou odjet. Sci-fi proto, že mi z ruky trčí 10 cm kanyla a nějak hůř se mi dýchá. Rizika jsou různá, osobně jsem se jich děsila především na začátku, když jsem pořádně nevěděla, jak budu s tímto vynálezem fungovat. Jelikož mám větší tendenci ke srážení krve, bála jsem se především tvorby sraženin a zase nějaké další komplikace. Může se stát, že se katetr vysune, mechanicky poškodí, nebo se v místě vpichu objeví infekce. Já to budu mít určitě pouze pro dobro věci.

Před nemocnicí na mne čekala Lucka. Neměli jsme moc času, už jsme zase museli jet na genetické vyšetření. Tak jsme se aspoň v rychlosti po dlouhé době viděly. Na genetické klinice jsme byli asi hodinu, bylo to moc příjemné. Paní doktorka mi všechno mile vysvětlila, odpověděla na všechny dotazy a uvidíme, jak vyšetření dopadne.

Doma na mne teda padla příšerná depka. Jsem unavená, vysílená a mám pocit, že nějak není, kde brát. Schoulená do klubíčka si říkám, že zase bude líp. Teď teda řvu skoro u všeho, i u pozdravu pošťáčky. I takové dny jsou. Když se vyřvu, uleví se mi. Tak prostě řvu. Po tom malém zákroku a mém novém doplňku se mi prostě blbě dýchá. Mám obavu, aby se zase něco nezvrtlo. Navíc vím, jak jsem na tom se srdcem. Zítra bude líp.

Po probuzení trochu šok, když jsem viděla krev. Ha PICC teče v místě vpichu. Takže opět do nemocnice a zase na sál. Tentokrát jsem ale nemusela až do Prahy. Brala bych asi klidně lepší start dne, ale všechno se mi odpoledne vykompenzovalo. Přišel mi balík od Marcelky, paruka. Nasadila jsem na hlavu a jen tupě zírala do zrcadla. Po tvářích se mi valily slzy. Paruka má stejnou barvu a stejnou délku, jako měly moje vlasy. Ten pocit, že si mi vlasy zase prohání po zádech, ramenou, tváři. Čekala jsem, že mi budou vlasy chybět víc, zvykla jsem si. Nejde vážně o vlasy, ale ony jsou opravdu takový symbol onemocnění. Navíc bych vám všem chtěla říct, že když chcete vlasovou změnu a pak se na ni najednou necítíte, máte strach z výsledku, jak ono by to vypadalo, že? Tak raději to necháme tak jak to je, ne?... Já byla stejná, vždycky jsem stříhala jen konečky. Největší změnou bylo, když mi v Londýně střihli ofinu nebo když jsem se po roce zvažování odhodlala být zrzkou. Pořád jsem si vlasy šetřila nebo co... No a řekněte mi k čemu? Nejde o samotné vlasy. Jde o to, že v budoucnu budu ráda za tu možnost cokoliv nového v životě zkusit. Nebojte se změn, život totiž je o změnách ale jaké si to uděláme... Nikdo z nás přeci nechce jednoho dne litovat toho, co všechno mohl zkusit, jaké měl možnosti, co mohl vidět, ochutnat, poznat, naučit se, vyslovit, odpustit, milovat, vytvořit a neudělal to... 

Dnes budu ráda, když si poslechnete písničku Jarka Nohavici - Jizvu na rtu ... 

S parukou na hlavě jsem utírala slzy. Byla jsem dojatá z toho, že mám vlastně onu pokrývku hlavy a sbírka se rozjíždí. Už jsem si občas začala myslet, že jsem naivní, když stále věřím v lidské dobro. Díky, dokázali jsme mi, že to tak není. Lidi si opravdu ještě dokáží pomáhat, dělat si radost a myslet na druhé. Věřte, že karma opravdu funguje a všechno se nám vrátí. I rakovina se řídí pravidlem dávej-ber. Dala mi nové přátele, některé vzdálila. Je přirozené, že na mateřské se scházejí matky, v důchodovém věku důchodci, na koncertech fanoušci atd. Tak já teď mám skupinu báječných žen, co mají stejné trable (sice jen virtuálně ale mám). Vím, že mám taky větší možnost poznat pravé tváře některých lidí. Poznala jsem i nové lidi, jako je spousta vás tady se mnou a tak i vy jste poznali mne. Pouštím vás do svých pocitů, myšlenek, obav a sdílím s vámi vše, co se děje. Blíží se olympiáda a heslo je, že není důležité vyhrát ale zúčastnit se. Já bych ho s dovolením pro nás "rakovinové olympioniky" pozměnila: 

Není důležité se zúčastnit, ale vyhrát....