Ničeho nelituji stejně jako Edit Piaf

Je to trochu zvláštní hodnotit něco zpětně. V minulosti to tak bylo, ať to bylo cokoliv jako třeba investice času, naději, sny, činy, zpět už to nevezmeme a já bych ani jednu chvíli svého života nezměnila. Nebyly to vždy chvíle růžové, přijde mi, že u mne většinou všechno s velkým nádechem černé (a to je jen kvůli depešákům). Nikdy jsem nic neměla tzv. zadarmo. Na základce jsem se hodně prala s tím, že jsem ta Johý - Johana s dlouhýma nohama, na židli jsem mívala napsáno reklama na hlad a celkově prostě byly v kurzu prsatý blondýnky a ne vysoký plochý hubený holky. Po pár letech se všechno otočilo a já najednou objevila, že ten můj mindrák může být i moje veliká přednost. Dveře do modelingu mi v 16 letech otevřel skvělý Osmany Laffita. Na naší legendární TAIZA face nezapomenu. Pan Šíp s tím měl taky chvilku problém, po mém upřímném rozhovoru, kdy se mne zeptal, jaké tři věci bych si sebou vzala na pustý ostrov... Tak schválně každý si teď odpovězte, co byste si tak mohli chtít vzít na pustý ostrov v 16 letech? Já měla jasno, vzala bych si chlapa, foťák a motyčku. Možná se teď stejno jako pan Šíp ptáte, na co jako tu motyčku, že? Odpověděla jsem: "Mám odjakživa ráda archeologii, tak na vykopávky" a s tím jsem dodala, že by jako ta vykopávka mohl jet se mnou on... Tak takhle jsem začala svojí éru modelingu.Díky Osmanymu a následně Káje z mé zastupující agentury jsem viděla velký kus světa, poznala jiné kultury, tolik odlišné od našich. Naučila jsem se disciplíně, svědomitosti vůči práci, zodpovědnosti za své činy a sama za sebe především (do té doby to byli rodiče, kdo za mne zodpovídal), samostatnosti, zatnout zuby a vydržet, orientaci v cizích městech... A to je teda kumšt třeba v Tokiu, to vám řeknu. Hlavně jsem ale rychle dospěla. Byla to pro mne taková velká životní škola, která mi dala opravdu hrozně moc. Nikdy bych neměnila. A že to lehké nebylo... Něco za něco, neviděla jsem rodinu, kamarády - ti se pomalu začali vytrácet. Neměli jsme si moc co říct, oni žili zážitky z propařených nocí a já musela fungovat, jako v jakékoliv jiné práci a dbát na to abych hodně spala a dobře vypadala.

To všechno jsem ale mohla zažít jen díky mým skvělým rodičům. Tehdy mi řekli, že se musím rozhodnout sama, zda chci do světa, že mi nic zakazovat nemůžou, že nechtějí abych jim to později vyčítala. Dnes je za to nemírně obdivuji z pozice rodiče. Jediné, co jsem musela slíbit, že si dodělám školu... Byl to boj, ale dala jsem to přes všechno to "Vy jste modelka, Vy dobrý známky nepotřebujete!" a z 3 byla rázem 5. Po několika letech ve světě jsem najednou musela nastoupit zpět na denní studium, kde jsem měla mezi budoucími spolužáky pěkné "pííáár", které mne předcházelo. Spolužáci věděli, že se k nim v říjnu připojí nějaká modelka... Děcka, díky za ty skvělý dva roky, myslím, že lepší spolužáky jsem si přát nemohla. Všechny vás zdravím (Hercegovinu, Rubyho, Ozzyho, Muicu, všechny). Joo a dodnes nám nikdo neodpověděl, proč Karel nepřišel tenkrát na besedu sám :) Nakonec jsem i odmaturovala. No, veliká sláva to byla, to vám povím. Jako v pohádkách jsem se 3 dny a 3 noci radovala. S maturitou jsem se taky rozhodla s modelingem ve světě skončit, v nejlepším se má přestat. Chtěla jsem mít najednou normální život, chodit taky po večírcích, mít stejné zážitky jako vrstevníci. Začala jsem chodit do práce, pracovala v kavárně. Byl to další super rok, ze kterého mi zbylo na dalších pár let spoustu přátel, zážitků, zkušeností, vzpomínek. Byl to jeden velký Trapass, co mne zase posunul dál. Když jí milujete, není co řešit bylo mé heslo na dalších 5 krásných let. Poznala jsem další skvělou partu lidí. Bylo mi velikou ctí vás poznat. Na těch pět let z nás byli 4 mušketýři, jeden za všechny a všichni za jednoho. Pořád se máme ve svých životech, je pravda, že ne tak jak bych třeba zrovna teď chtěla a potřebovala, ale to je život. To co jsem ztratila, jsem našla u mých současných kolegů. Jak říkal Terminátor: I will be back!!!!

Abych teda byla i trochu osobnější a nevyhýbala se tématu vztahů... Ráda bych tady pozdravila své osudové muže, ale jmenovat nebudu. Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně ani nevím, zda si uvědomují, že píši o nich. No nevadí, hlavně že to vím já. Každý z nich mne něco naučil, posunul dál. A i když, to nedopadlo a ty konce byly většinou vždycky divoké, vzpomínám na vás v dobrém a možná jsem neměla možnost říct vám, že jsem vám odpustila... Snad i vy mně. Popravdě, každý z nich by vám řekl, že já prostě asi nejsem úplně párový člověk. Trvalo mi dlouho, než jsem na to přišla, ale dnes už to vím, jsem s tím smířená a je mi takhle dobře. To je možná i odpověď pro vás, co se mne ptáte, proč sama jsem. Já sama ale nejsem, mám svého chlapa, co při mne vždycky stojí, má mne rád bez výjimek, drží mne za ruku, když je mi zle, utírá slzy, když pláču a říká neboj, to bude dobrý. Dává mi všechno, co ve vztahu potřebuju. 

Sice je mu 5 a je to můj syn, ale já nic jiného nepotřebuji. 

On je to nejlepší, co mne v životě potkalo. On mne zachránil. Vím, že je jen můj nikoho jiného. Nikdy za něj nepřestanu být vděčná. Vím, že mi byl poslán vesmírem, aby mi spoustu věcí ukázal, naučil. A naučil mě hlavně žít. Děkuji vesmíre, nebo kdo za ten můj osud může. Nebylo to lehké, přiznávám, ale ještě že jsem tak obrovsky tvrdohlavá a šla si za svým a nenechala si to nikým vymluvit. Píšu a koukám, jak sedí opodál a povídá si s autíčky. Všiml si, že na něj koukám a vyčaroval ten svůj šibalský úsměv. Nedovedu si vůbec představit, kde bych bez něj byla. Jaký by asi byl můj život bez něj - prázdný, nudný, nenaplněný. 

Díky tobě vím, co je to opravdová bezmezná láska, ale i ten hrozný strach, co o tebe mám a vždycky mít budu. Jsi můj největší učitel, tolik mi toho dáváš a vůbec o tom nevíš. Já ti ukazuji svět, ale ty jsi mi ukázal, kdo jsem já. Děkuji Ti za každou minutu, co nejsem v životě sama. Kvůli tobě je celé tohle mé zamyšlení, že ničeho nelituji. Vím, že jsme měli jiné plány a slíbila jsem ti, že až jednou potkáme stejně trhlého pána, kterého si vybereš, budeš mít sestřičku. Zlato, mrzí mě to moc, že ti tohle už nikdy nebudu moc splnit, ale slibuju, že udělám všechno proto, abys měl zase zdravou mámu.  

No a dost, jsem se rozjela až z toto tady sama brečím. To je ale přesně to, co jsem potřebovala... Pustit to ze sebe všechno ven a smiřovat se s realitou. Psaním si vždycky ulevím a řeknu, to co mám na srdci... Uff, hned je mi líp.

Opravdu nelituji vůbec ničeho, co jsem kdy udělala. Lituji jen těch věcí, co jsem neudělala, neřekla. Vím, možná proto, že jsem to sama neslýchala... Neumím, moc říkat, to, jak moc mám někoho ráda. Vždycky doufám a věřím, že to ten druhý ví... Dnes vím, že neví... Možná kdybych to uměla, bylo všechno jinak. Ale nelituji... Teď si tady nahlas ulevím a říkám: MÁM TĚ RÁDA! Ano, tebe, co čteš tyhle řádky. Zase doufám, že ví, o koho jde, ale je pravda, že vás mám ráda svým způsobem úplně všechny. I tebe, co to čteš, jen aby ti něco neuteklo a máš mě taky za nafrněnou krávu (jako kdysi třeba Iva, Prcek, Janinka).

Tak to je má další zpověď. Každopádně, přeji vám všem, abyste taky neměli čeho litovat, žijte naplno, užívejte zdraví. Neodkládejte rodičovství, třeba kvůli kariéře, nikdy nevíte, co se může stát... Hlavně říkejte, co cítíte, ten druhý to třeba opravdu neví....

Dneska to bude písnička od Edith Piaf - Non je ne regrette rien neboli Ničeho nelituji - stejně jako já. A máte to i českým textem :)

Další Queen - Love of my live. Pro všechny moje lásky, ale hlavně pro tu mojí životní Filipka ♥

Tublatanka - Dnes je pro všechny, co mě OPRAVDU znají.