Na scénu přichází NEŠTOVICE

Když něco děláte půl roku, každý týden, stane se z toho zvyk. Automaticky jsem měla v hlavě, že úterky nemůžu - jsem v Praze. Středa ta je slabší, není mi nic moc po chemě. Tentokrát to bylo jiné, horší. Vzpomněla jsem si, že to možná bude injekcí Zoladexu, co jsem včera dostala. Ležela jsem na posteli a nemohla se hnout. Byla jsem jako lego panáček, kterému někdo nasadil jiné nohy. Postupně i ruce a hlavu. Pootočit hlavou či jiný pohyb prostě nešel. Dopadla na mě hrozná únava. Po pár hodinách mě začala některá místa zvláštně svědit, jako bych se spálila od sluníčka. Divný na sluníčko nemůžu a komáři asi ještě nemají úplně hlavní sezónu. Noc byla krušná, vysoké teploty a tak. Ráno už mi bylo jasný, že ty obří pupínky, kterých přibývá, nebudou od komára ale pravděpodobně proslulé neštovice. Nechtěla jsem uvěřit, že mám takovou smůlu a pořídím si je zrovna teď.

Loni jsme měli zaplacenou dovolenou, neskutečně se těšili, Filípek poprvé poletí letadlem. Tři týdny před se ve školce objevily neštovice, inkubační doba 28 dní, tak vám nemusím popisovat, co se ve mně odehrávalo. Filda nechodil do školky, abych jsme tomu nešli ještě víc naproti. Všichni jsme se střídali v hlídání, což bylo taky náročné. Kdyby se ale vyrašily hned ještě vše stíháme. Další problém jsem byla já... Ano, já jako malá prostě neštovice neměla, přes veškerou snahu mojí mamky (chodila se mnou poctivě i po návštěvách k nemocným dětem, jak je zvykem). Hrozila tedy ještě varianta, že Filda je stihne a já se osypu na dovolené. Zuzka, moje kamarádka, mi vylíčila její dovolenou, kdy s dcerkou a neštovicemi trávila 14 dní v rozpáleném bungalovu. To mne vyděsilo úplně. Naštěstí všechno dobře dopadlo, my odletěli a dokonce i přiletěli bez jediného pupínku. Bylo mi pak doporučeno se v dospělém věku nechat na neštovice očkovat, je to přeci jen otázka času, kdy je Filda ze školky přinese. 

Kdo mě čte od začátku, možná si vybaví, že zmínka o očkování už tady byla. Ano je to to stejné očkování, o kterém jsem psala. To, které proběhlo ve stejný den jako sono prsu, které bylo naprosto v pořádku. To, které mi bylo dáno jen v jedné dávce, protože na druhou po 6 týdnech jsem už přišla s nádorem o velikosti třešně a myslela si, že je to vedlejší účinek očkování. To, které mi v jedné dávce stejně nezabránilo neštovice dostat. Jaký pardox. V tu nejnevhodnější dobu jsem je stejně schytala. Je pravda, že neštovice se nehodí nikdy, ale musíte uznat, že tohle je prostě už hříčka osudu. Trošku si říkám, že mi vloni nebyly dost dobrý, tak je mám za odměnu v ještě lepší dobu teď. Zase si říkám, že se motaly na začátku nemoci a třeba se objevily i u jejího konce (třeba už bude konečně po všem...).

Paní doktorka už taky nechápala, co všechno bych ještě mohla za tenhle rok posbírat. Za 8 měsíců rakovina, mrtvička, neštovice, je myslím na jednoho člověka "slušný skóre". Nicméně neštovice mi potvrdila, dala prášky podle rady a bezimunitní mraveneček stůně dál...

Je to hrozně na hlavu to věčné "hlavně buďte v klidu". Za prvý úplně nevím, jestli to někdo někdy vůbec s rakovinou dokázal být úplně vnitřně v klidu. Maximálně to nepřiznal, nemyslím, že je to možný a to se můžete snažit sebe víc. Fyzicky mi ale nezbývá nic jiného, než v klidu vážně být. Přijdu si jak kdybych měla domácí vězení - zaracha za něco nepatřičného. Takové to: "Holčičko, ani na krok a doma budeš!". Asi se udusím na nedostatek venkovního vzduchu, ne kyslíku, mně chybí doslova ten venkovní. Nejvíce ten teplý letní večerní, jestli si ještě můžu vybírat. 

Další věc se, kterou se musím naučit žít je, že dost lidí má představu, že jsem po chemoterapii a jsem zdravá a na tři, dva, jedna, teď, budu fungovat na plný kecky a jedeme dál jako by nic. Věřte, bylo by to fajn, ale bohužel to takhle nefunguje. Mám dlouhou cestu za sebou a dlouhou ještě před sebou. Tak ráda bych utekla třeba někam do hor, ale teď bych nedošla možná ani na zastávku. Většinu léta nebudu moct po operaci ani řídit, takže smůla a zase ze mě bude ten závislák na druhých. Sluníčko a podobné vymoženosti následujících měsíců taky nehrozí. Zbývá mi ale zase spoustu času na knížky, takže budu hodně sečtělá, až mi ten zarach jednou skončí. Čistě náhodou jsem v tv narazila na film Hvězdy nám nepřály. Poprvé jsem filmové zpracování stejnojmenné knížky viděla asi před dvěma lety. Tentokrát mi to přišlo jako jiný film, možná jako bych koukla jinýma očima. Což je vlastně tak trochu pravda. Vlastní zkušenost mi otevřela oči a změnila pohled. Tentokrát jsem na konci nebrečela jako poprvé. Od té doby jsem tak nějak přijmula nemoc, její důsledky a okolnosti jako součást života. Za poslední měsíce vím, že na otázky proč ten či ten a proč to či ono, a hledání jakési spravedlnosti nám stejně zůstane utajeno. Nadávání, lítost, urputnost, neoblomnost, nám k odpovědím taky nepomůžou. Zkrátka opět, jak říká stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel : 

"Všechno je tak jak je a bude tak jak bude." 

Sice mám jinou horečku a zůstanu na živu, ale nohy mě bolí jak po protančené noci a že mi to vždycky šlo :)