Moje první oranžáda - chemoterapie

Kupodivu jsem se celkem vyspala, no, s práškem na spaní. V 5 hodin jsme tentokrát s tátou vyjeli. Cesta byla bez komplikací. Teda skoro. Na jedné oblíbené benzínce, se kterou mne pojí asi nejsilnější zážitek (dokonce je i fotodokumentace, kde mám za páskem DM malinkatou lahvičku Jacka Danielse a míříme na koncert Depeche Mode). Pumpa je to oblíbená a tak si táta vybral zrovna tuhle taky. Čekala jsem v autě, byla mi zima a on, že si dá venku kafe. Hele, asi za 4 minuty byl zpět. Jako je fakt, že je znamej tím, že má hubu plechovou a nikdy nic horkého ho prostě nepálí. Tak dobrého nepálí... se vlastně říká. On je dobrák od kosti a to ten nejvíc největší, tak asi proto. No, ale zase i tohle na něj bylo moc rychlý. Trochu naštvaně nasedl do auta a povídá: "Dneska musíme opatrně, holčičko..." Rychlost kávy mi vrtala hlavou dál. Jen mi ukázal na louži pod barovým venkovním stolem a řekl, že hezky voněla. Usmáli jsme se na sebe a pokračovali v cestě.

Na Karlák jsme dojeli včas, dokonce jsme i tentokrát napoprvé zaparkovali a v 7 hodin už byli na odběrech krve. Následoval proces na onkokartotéce. Pak jsme si do 9 hodin, než jsem přišla na řadu u paní docentky, krátili chvíli poslechem audioknihy Forresta Gumpa. To že je to samo o sobě skvělý, je myslím jasný a nemusím to představovat. Rychle tak čekání utíkalo a tentokrát to ani nebylo dlouho. Navíc jako nevím proč nemají (nebo určitě mají a já o tom nevím, jako o všech podobných věcech) tablety rozdvojku na sluchátka... To by bylo bezva, zase teda jako ne, že by mi vadilo sedět tam tak blízko vedle táty, jako jsme sedávaly s Ufónkem na základce na Borče a každá měla jedno sluchátko a v nich nejnovější hity. Joo, jasný a pak jsem si rozbila hubu (úplně vím, jak se ti to hned vybavilo a hlavně slyším ten tvůj smích). Když máte sluchátko jedno, tak druhým vám ty lidské osudy a trápení stejně úplně neutečou. Málo kdy je na onkologii volná židle, narváno. Lidi se dělí o zážitky, příběhy a rady. Nikdo neporadí tak, jak ten, co si prošel tím stejným. Jako třeba, co zabere na tu hroznou chuť onoho oranžového drinku. Mimochodem několik dní po podání to stejné čuráte i smrkáte. Teď si oblíbený Aperol, díky jeho barvě, opravdu jen tak nedám. A až mi zdraví dovolí, tak jak mi psala Lucka leda s potravinářským barvivem (Lucko, to jo, dáme duhu. Zuzka má štěstí, že ten její Jegr není oranžovej). A se Simírkem a Peťou si dáme i sladoučkej kompůtek.

Byla jsem díky holkám ze skupiny (úžasná silná Moni, Leňa, Janča a její Barča, Marcelka a ostatní) připravená a u paní docentky šlo všechno celkem rychle. Zeptala se mne, jak jsem se vyspala, řekla jsem trochu lživě, že do růžova, ale bylo to spíše do oranžova, když to vidím zpětně. To je totiž fakt barva dne. Docentka mi napsala čtvery různé prášky na nevolnost a poslala pokyny k umíchání koktejlu. Mezi tím než bude, jdeme do lékárny a hned jeden prášek musím spolknout.

Ťukám v denním stacionáři a sestra už mě vybídne, které křeslo si vyberu. Bylo volné jen jedno krajní, tedy volba byla jasná. Což mi teda není trochu jasný, je jejich barva, no zkuste hádat? Jo oranžová! Buď to chtějí mít pěkně sladěný s tím, co podávají nebo výrobce jinou barvu nevyrábí. No je to asi jedno, já měla starší model křesla, což bylo barevně vybledlejší a šťáva, co do mě šla, na něm o to víc zářila. Místnost mi nebyla úplně cizí, už mi tam několikrát udělali z břicha jehelníček, to aby mě postavili dočasně na zebru (přechod, menopauzu). 

Možná si říkáte, že teda nemusím psát úplně o všem a detailů vás ušetřit. Já si zase říkám, že když už tak už. Je to realita a otevřeně, sobě i vám, chci popsat pocity a situace, které nemoc a léčba obnáší. 

Zpět do oranžového pokoje (hele taky vám to zní jako název knihy tipu Dívka ve vlaku a Dívka v ledu, nebo kde to všude byla. Ne spíš asi nějaký ty odstíny. Takže odstíny oranžové). V místnosti osm křesel, z toho dvě starší (i to moje, nemá doplněk na nohy, tragédie :-) ). Jde o klasické doktorské křeslo a za přepažením jsou ještě ambulantní postele. Trochu mě znervózňuje uspořádání pokoje. Jsou čtyři a čtyři křesla naproti sobě, takže s tím kolegou od naproti jste od sebe cca tři metry. Na lidech bylo vidět, že je jim nepříjemné debatování se sestrou o jejich aktuálním stavu a to, že nemají soukromí aspoň minimální. Já si teda naštěstí vzala opět sluchátka, navolila Simply Red a začala mi kapat premedikace proti nevolnosti. Potom malá pauza. Páni barmani musí mít hromadu práce, při té koncentraci lidí a tak ten koktejl na míru, trvá namíchat dýl. Sestra se opakovaně ujišťuje a připomíná mi čerty, s nimiž nejsou žerty. "Jste Máchalová ze Lhoty u Čertový skály?" Když si všechno potvrdíme, začíná mi kapat první ze tří cytostatik, známější pod pojmem chemoterapie. Někteří jste tam byli po zprávách se mnou. U druhé, oranžové, pouštím DM. Brečet tady ale nechci, takže zkouším Queeny a lepší. Nedojímám se naopak, usmívám se. Jsem teď na křesle taky docela dost Under pressure. Po těle mám zvláštní horko, lehké brnění střídá zima, zvláštní pocit v puse, hlava se taky hlásí. Při tom všem pozoruju, jak mi do žíly proudí ten oranžový hnus. Do mého zdravého těla takové zabijáky. Joo, stop, jenže ono už vlastně zdravé není. Už to není to tělo, co se nezastavilo, sportovalo, lezlo po horách. Teď je to uzlíček nemocí a emocí. Ve zdravém těle, zdraví duch. Taky nic nového, ale pravdivého. Poslední kapačka byla průhledná, tak mi aspoň tak nebyla do očí. V uších jsem měla Bowieho (Hero a to on byl) a vzpomněla si, že vloni o den později zemřel a vybavila si jeho videoklip Lazarus. Moje vzpomínka, pocit a husí kůže. Pak jsem už musela naladit něco veselého a to je prostě věčně usměvavý Tiziano. Pomalu vyndávám sluchátka a v rádiu hrajou Cyndi Lauper - Girls just wanna have fun, kouknu okolo sebe a už se těším, až si fun užiju zas jinde. Hrozně se těším na čerstvý vzduch.

Táta mě vyzvedává a já se ho držím jako klíště, opilé klíště. Chci už být doma, v posteli. Mít za sebou tuhle kocovinu, co se stupňuje. Cesta by se bez žádné příhody neobešla, to je snad jasný. Takže další příhoda z natáčení... Ráno nám Forrest Gump vyprávěl, jak měl při nějakých vedrech ukrutnou žízeň. Rozhodl se, že si udělá domácí limonádu z limetek a cukru (tak jako mu dělala jeho máma, protože "Máma vždycky říkala..."). V tom zapadákově, kde byl kvůli fotbalu, ale měli jen broskvový kompot. Donesl si broskve, vyždímal kompot v ponožce a osladil. Limonáda měla s broskvemi společnou pouze barvu, pro mě náhoda ale lehce oranžovou. Tím ale celou příhodu umocní pán v rádiu, který mi oznamuje, že dnes, tedy 9.1., je mezinárodním dnem meruněk a broskví... Ještě k tomu dodává, že když se dobře využijou, dokážou mu zježit i vlasy na hlavě. Závěr je že, broskvový a oranžový nápoje jsou hnusný a nepomůže ani to, že je to v jejich den. Jo a pane z rádia, vlasy mám zježený čerstvě a to mašinkou, než vypadá i ten ježek. Takže moje broskvový oranžády vlasy rovnou sundají.

Doma jsem měla obří chutě, to neznám ani z těhotenství. Jenže, než si pro ten objekt chutě dojdu, spíše je mi donesen, už se mi z toho jen při pohledu zvedá žaludek. Rozdíl pár minutek. Takhle funguju několik hodin. Střídám několik dek za otevřené okno, cítím se najednou celá i zevnitř, jsem oteklá, bolavá na svalech a kloubech, třeští mi hlava, píská v uších, štípe v nose jako po potápění v moři, v krku a puse pálí. O dalších věcech znovu mluvit nebudu. Z vedlejšího pokoje slyším z tv hlášku ze Slunce seno "Se bobleju... Aby ses neposral." A to fakt nekecám, kdyby to nebylo trefné, tak si těch situací nevšímám. Každopádně opět velmi výstižné. V tu chvíli mi naběhne v hlavě Bohuš a jeho: "Mě je blbě, že nemám ani tužku...". Tak asi tak. Prostě si přijdu, jakoby jsme zapíjeli včera nějaké další bratrovo potomstvo. Protože Linda musí být nejzdravější dítě, jak by její tatínek řekl, ever. Takhle ji oslavit! Byli jsme za dvě hodiny doma, K.O.... By člověk neřekl, kolik se toho dá stihnout za ten čas vypít. Takhle přesně mi podobně je, pro jistotu bráchovi píšu, zda se něco neslavilo a já tím pádem neměla jen poprvé v životě "vokno". Opět se nám to sešlo a měli jsme oba svůj velký den. Když mě odvážel do nemocnice na operaci, měl taky velký den, vzpomínáte? Ten se stejně, jako ten můj, ukázal jako první krůček a teď jsme zase oba měli ve stejný den, svoje velké poprvé na nové cestě. Další mezník, jak už jsem se taky dříve zmiňovala. Pípá sms, brácha, že se bohužel včera nic nekonalo a že na mě myslí a dodává kong kongo konga kongo. SMS od Simírka mi mojí domněnku potvrdila, že je to jen sen, že věčírek stál určitě za to a zbytek Jamesona se dopije, až bude možnost. Navíc se jí líbil nápad s Aperolem a potravinářský barvivem. Luci, ještě že ti to pálí, ty inženýrko tříbarevná z Prahé.

Děkuju všem, co jste byli v moje poprvé se mnou. Všechny jsem vás tam měla v hlavě, tak jak psal můj NOS, že je tam se mnou ❤ Byl to náročný den, ale je za mnou a jak řekl David Bowie "Když už je vše ztraceno, zůstává ještě budoucnost."

Další chemoterapie za tři týdny, to jest 30.1.