Kozí příběh aneb "Sestři, skalpel, prosím."

Brzy ráno jsme s bráškou vyjeli. Oba nás čekal velký den. Ráno jsem oběhala ještě zákroky a přípravu na operaci. Jako je nukleární medicína a vpich radioaktívní látky do prsa, aby bylo vidět, které uzliny jsou zasažené. Dále označení nádoru a uzlin. Po tom všem, jsem se dostavila na značky v Apolináři. Zase nemocnice čar a kouzel Bradavice. Jak už to v Bradavicích bývá, chytrý klobouk mě zařadil na oddělení a musím říct, že zlatej Zmijozel.

Po odjezdu bráchy, to na mě hrozně padlo. Opět mi to celé došlo, já, onkologie, nádor, operace, nemocnice. Na chodbě jsem se vybrečela a šla na oddělení, kde mě čekal příjem s doktorkou. Ptala se na rodinnou anamnézu a mě tekly slzy. Prostě tekly proudem a nešlo to zastavit. Připadala jsem si jako blázen, ale zrovna tam je to asi normální.

Na pokoji jsme byly čtyři. Musím zmínit zvláštní zalehací pořádek (ve škole je zasedací, tak když se leží, je to zalehací, ne?). Z důvodu nedostatku míst na oddělení s námi byla na pokoji čerstvá maminka, rodila v 8 měsíci a musela odsávat. No naštěstí my kozí rakoviny nebyly citlivé natolik, aby nám to vadilo. Myslím, že bych to jinak mohla brát jako hodně slušnou provokaci. Čekat na operaci a vidět, jak vedle každou chvilku paní vyndává a odsává prsa. Moje další spolubydlící byla paní taky z Jihlavy, no určitě náhoda. Personál byl úžasný, všichni okolo nás pořád lítali. Jídlo a čaj překvapivě tady dobrý, no v Praze je přeci blaze. Noc proběhla celkem hladce v rámci možností. Jedna paní chrápala a druhá jí pštila a mlaskala. Nevím, co bylo horší. Já bez špuntů do uší na cestách o podobně nedám ani ránu. Tak i tentokrát jsem si je nezapomněla vzít a noční zvuková show na pokoji mi byla jedno. Ráno v šest budíček, tlak, injekce, kompresní parády na nohy a jedem. Začíná mi v 8:00 v místních Bradavicích famfrpálovej zápas a my musíme chytit ten potlouk. Pán, stejně milej jako Hagrid, mi udělal okružní jízdu po Bradavicích. Pomohl mi z košilky a uložil mě na lože. Já si chvilku povídala s personálem a koukala na ten ufo operační talíř nade mnou a pak se až v 11 hodin probudila na JIPu.

Všechno dobře dopadlo, nádor je venku spolu s uzlinami. Za tři týdny budou výsledky histologie, tak zase mé oblíbené čekání. Za dva týdny jedu na kontrolu, tak už se třeba něco dozvím. Nevím, zda si přát vědět to před Vánoci, nebo je mít ještě případně raději v nejistotě a nic nevědět.

Dárky jsem letos intuitivně pořídila kupodivu během října. Vždycky dlouho přemýšlím, čím udělat radost. Ne jen prostě něco koupit aby se neřeklo, ale nejlépe osobní dárky. Ty ale zase dlouho trvají, než se vyrobí, přijdou a tak.. Tento rok jsem to nechtěla nechat na poslední chvíli a tak už teď nemusím nic řešit. Budu mít čas na knížky, odpočinek a přemýšlení o tom, co chci opravdu změnit a kdo z mého okolí je pro mě opravdu důležitý. Kdo mi teď opravdu pomůže, kdo loví senzace, kdo se stará jen sám o sebe (protože taková rýma, kam se hrabe rakovina). Jste tu naštěstí pořád vy a dojemné situace, jako když mi naši dali rolničku neboli andělský zvoneček. Vypadá jak zlatonka z Harryho P. a krásně zvoní. A víte jak, kdo slyší zvuk rolniček, ten věří... 

Jsem možná protivná, nervózní z čekání na výsledky, uzavřená do sebe, neozývám se, ale vy jste se mnou a máte velkou trpělivost (rodina a všichni vy, co jsme v kontaktu a pomáháte, DÍKY!).