Hurá do světa

Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že čas běží stále rychleji. Prázdniny jsou v půlce a za pár týdnů tady bude ten pocit konců. Řekla bych takový nedělní odpolední syndrom, kdy si začneme uvědomovat pondělí a blížící se konec víkendu. Stejně i prázdniny a mnoho dalšího, co se začne blížit ke konci. Jsme rozděleni na dvě skupiny. Na ty, co vidí skleničku více plnou a pak ti, co poloprázdnou. Na ty, co vidí půlku prázdnin za námi a ty, co ještě celou půlku před námi. Ještě kousek léta nebo již blížící se podzim. Já patřím k oběma, každý den jinak podle nálady. Podle toho, co se mi honí v hlavě a nad čím si přemýšlím. Jsem teď v jednom kole, tak času na volnomyšlenkářství moc není, což je mnohdy v mém případě jedině dobře.

Neubránila jsem se hlubokému zamyšlení, když jsem balila Filipovi kufr k moři. Tentokrát ale vyráží objevovat svět beze mě. Je, chtě nechtě, životem veden k samostatnosti a nelpění na mamince. Od malička má kromě mě vedle sebe hodně intenzivně babičku s dědou. Starali se o něj, když jsem já během léčby nebyla schopná a já jsem ráda, že to zvládá v klidu a netrápí se, když nemůžeme být spolu. První opravdu dlouhý odloučení jsme měli, když jsem byla tři týdny v lázních a teď jede na deset dní prázdninovat na pánskou jízdu s dědou do Řecka. Určitě budou mít oba na co vzpomínat. Jsem ráda, že Filípek zvládá spoustu věcí bez maminky. 

Zároveň doufám, že bude mít v životě tu správnou rovnováhu samostatnosti a potřeby mé blízkosti.

Stojím na letišti a koukám na toho malého skřítka, co vyráží objevovat svět. Hned mě napadá, že nemusí trvat dlouho a budu se tady s ním třeba loučit na mnohem déle. Čas letí, stejně rychle jako letadlo, kdo jej pilotuje? Vím, že tuhle chvíli jsem si uložila hluboko uvnitř jako to poprvé, kdy se vydal sám do světa.