Hory krásné, hory mé

Po necelém týdnu vyrážím zase směr hory. Téměř na stejné místo a už jsem se nemohla dočkat, až zase budu sedět u jezera a koukat na ledovec. Byl pátek a prvotní plán byl, že se pojede v sobotu ráno. Žijeme přeci teď a tady, ne? Tak na co čekat do rána, zvedla jsem telefon. Volám taťkovi, že proč nejet už dnes a nezůstat na půli cesty. Ten ani nezaváhal a řekl, jasně. Mamka s Fildou začali pobíhat a balit a za dvě hodiny od mého nápadu jsme seděli všichni v autě a jeli jsme směr České Budějovice. Tohle město mám moc ráda, dokonce tak, že jsem tam chtěla studovat vysokou školu. Tak hrozně moc jsem chtěla, že jsem se přihlásila na teologickou fakultu, dodnes je mi trochu záhadou, proč zrovna mne nevzali. (obor charitativní práce a speciální pedagogika.) Když se ale řeknou "Budějice" vybaví se mi středoškolská praxe. Nikdy na těch pár bláznivých dní s jednou pihatou paní a druhou, co si koupila mikinu sama, nezapomenu. Mám s ním spojené i jedno speciální místo "U Šišty", které musím téměř vždy navštívit. Ani tentokrát mi neuniklo, zdravím holky!!! Stejně tak má i můj táta své budějovické speciální místo a tím jsou Masné krámy. Hned mi oznámil, že ale musíme do Masných krámů na Budvar. Návštěvu Masných krámů jsme si všichni užili. Dopřála jsem si pivo i gulášek, pohádka. Město v páteční večer úžasně žilo, oproti našemu až nezvykle. Náměstí, zahrádky a parky byli plné lidí, užívajících si letní noci.

Ráno jsme vyrazili na druhou půli cesty. Opět jsme zavítali do Hallstattu, prošli tentokrát centrum ještě dál. Poté se přesunuly k mému oblíbenému jezeru s výhledem na Dachstein. Bylo mi opět krásně klidně, jen my a příroda, všechno ostatní zůstalo doma. Další den jsme si užívali koulovačky a sněhu na vrcholku samotného Dachsteinu. To jsou ty chvíle, ty zážitky, ty drahocenné minuty, vzpomínky, které vám nikdo nikdy nevezme. To je to proč stojí za to žít. Sedět si v červenci na ledovci a mít boty plné sněhu, vidět Fildu, jak je šťastný a hází po mě sněhové koule.

Víkend jsem si v kruhu těch nejbližších opravdu naplno užila. Všichni jsme byli spolu teď a tady, pár dní neřešili, co bude dál. Děkuji za každý den, kdy je mi dobře a můžu žít. 

(Každý den na Tebe má milá Moni myslím. Chybíš mi a zároveň jsi tady se mnou a dodáváš mi sílu.)