Ego versus první signální

To, že občas nepoužívám hlavu, už vím. Pořád musím mít nějaké výsledky činnosti, aby za mnou bylo něco vidět. Nedokážu jen tak nečinně ležet. Zase si to neuvědomuji, nebo spíš nechci. Chci dělat všechno, aspoň skoro všechno, jako dřív. Dnes mi Ufónek napsal, že mi tělo už nemůže dát větší varování. Sama ví, o čem mluví a navíc mě v neděli viděla, tak mi to secvaklo. Nějak jsem vypustila, že se blíží krizový víkend neboli půlka cyklu. Podvědomě jsem se rozhodla to ignorovat a v sobotu jsem rovnou z postele šla na dvě hodiny na super tajnou oslavu budoucích novomanželů. Bylo to fajn ale i ten krátký čas mne odrovnal.

V neděli dopoledne bylo za okny tak krásně a já se rozhodla, že musíme na nějaký zimní výlet, stůj, co stůj. Tak jsme my ferratisti, tedy já, Filípek, táta a Rosťa vyrazili. Byla ještě zima a chtěla jsem malému ukázat nějaké ledové království - dílo královny z Arandelu. Čekala nás cesta asi hodinu dvacet minut. To je přece pohoda, jedeme autem, nějak extra chodit nebudeme a tak to pro mne nebude náročné. To, že se mi dělá šoufl v autě i když jsem zdravá, už jsem jaksi vypustila. Už po 15 minutách výletování jsem si neskutečně nadávala a nejraději si nafackovala. Svojí nezodpovědností a neposloucháním svého těla se výlet, který jsem si měla podle plánu užívat, změnil v pár hodin přetrpení a těšení se na postel. Cílem byla ferrata momentálně ledová stěna Vír, teda takové 2v1. Filípek se kochal dílem paní zimy a já pozorovala svojí velkou motivaci. Bylo super pozorovat všechny ty lezce, už abych zase byla jedním z nich. Asi po 10 minutách začalo moje dítě všem široko daleko svým řevem oznamovat, že jde teda jako taky lézt a to, že nemá výstroj je mu ale úplně jedno. Proč jsme sem jako jinak jezdili a co jsem to za mámu, že ho nepustím. Na to, že to nikdy nedělal, sebevědomě dodal, že člověk, když se na něco dívá, tak už to umí. Tím nás pobavil a zároveň si i zavařil. Tuhle větu rozhodně použiji třeba až mu budu ukazovat nějakého plavce s tím, že když to vidí, umí plavat. Na další půlhodinu měl synáček budoucí povolání vybrané, bude totiž horolezec. Já zatím připomínala naši starou tatramatku, na kterou mne mamka jako malou holku vždy na mé prosby posadila. Bylo mínus sedm, mrzlo, až mě to do těla praštilo. Měla jsem bundu do pasu a bavlněné leginy. Celkově leginy jako kus oblečení nemusím, spíše vnímám jako cvičební úbor nebo "po doma a na lítačku". Připadám si v nich totiž jako nedoobečená, jako bych si zapomněla dát na punčocháče sukni. Posledních pár měsíců je to ale můj božohodový outfit, nic jiného na moje injekcemi rozpíchané modré břicho obléct ani nejde.

Horolezec byl s Filípka jen do té doby, než jsme zastavili autem na hrázi přehrady s šli se pokochat panoramaty. Táta ho vzal na přání do náručí, aby mu ukázal výhled, upozorňuji, že dva metry od okraje. U tu chvíli řev, že je to výška a ať ho okamžitě postaví na zem. Rozhledny a výšky mu doposud nikdy nevadily, tak buď neměl den a náladu nebo je to "průšvih". Každopádně sen o budoucím horolezci zůstal na dně Vírské přehrady. Nechť žije virtuální maskování všech neduhů, trápení, bolesti a jiných lidských faktorů. Na fotkách se dá i nevolnost skrýt, tak máme i na horolezce památku, já ale stejně většinou pozadí fotek prásknu. 

Poučení z výletu zní, že nejsem Elsa a nemám se pouštět na led a to už vůbec ne ten tenký zdravotní led a poslouchat varovné signály. 

Doma jsem se rozmrazovala ve vaně. S kamarádem PICCem (možná mu budu říkat Davide) to ale není jen tak. Musím se omotat potravinovou folií. Na tu mám ale taky vtipné vzpomínky, aby to nebylo o ní bez ní, ze soutěže Metropolitan Top model (srdečně zdravím všechny zúčastněné). Potravinovou fólií jsme si omotávaly partie, které jsme potřebovaly během týdenního soustředění díky sportu "upravit" abychom měly "ideální" míry na soutěž. 

Jdu odpočívat, neboť mne čeká před chemo-maratonem ještě cesta do Prahy, přednáška o Švýcarsku, MDŽ akce, oslava neteřinky a v neděli prostě za každé situace jedu na cestovatelský festival.

Píseň Arakain a Lucie Bílá Ledová královna pro mne a Ivan Mládek - Prachovské skály pro Filípka